OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak sa nám nejako s oslávencami roztrhlo vrece. Po uhladených elegánoch z EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN si turné k štvrťstoročnici vystrihli zúriví škótski punkeri THE EXPLOITED, ktorí pred rokom zmietli pezinský festival Hodokvas. Bratislavská zastávka tour ako príjemný bonus uviedla vystúpenie KARPINY, bratislavskej legendy, ktorej koncertné aktivity sú viac sporadickými sviatkami ako pravidelnou rutinou.
KARPINA sa na pódium dostala s približne hodinovým meškaním a spustila vo veľkom štýle – pätica hudobníkov v rammsteinovských bielych košeliach a kravatách vystrihla svojský cover „Ameriky“ od nemeckých superstars, s pre kapelu typicky cynickým humorom pľuvajúci na celé „vidiecke“ Slovensko. KARPINA si okrem viac či menej vtipných coverov vybudovala vlastnou tvorbou meno v dobách kvitnúceho „mečiarovského“ marazmu, a tak sa ťažko čudovať, že odzneli aj ostro kritické „Slovenský štát“ („Máme novú korunu, máme novú vládu/Zastavme sa bratia, skapeme od hladu/Robiť sme sa neučili, kradli čo sa dalo/pre tú našu republiku bude všetko málo.“) či „Slovenský národ“ („My sme ten národ - slovenský národ, národ, ktorý za pravdu horí/My sme ten národ - slovenský národ, ožratí, leniví, sprostí a chorí“). Skupina posilnená o Tomaxa Gabrisa, pôsobiaceho o.i. v „slovenských EXPLOITED“ KONFLIKT, ale i v metalových GALADRIEL či TEARS ASIDE podala kvalitný výkon na pomedzí punku a metalu. O tom, že KARPINA vie hrať (aj keď sa jej nie vždy chce :-) na solídnej inštrumentálnej úrovni ťažko polemizovať. Ako malá pikoška dokazujúca toto tvrdenie poslúži fakt, že z dvojice veľmi podobných bicích postavených na pódiu patrili hlavným hviezdam tie výrazne jednoduchšie.
Po trištvrtehodine zakončenej prerobenou „Sex & Violence“ z repertoáru THE EXPLOITED (pod názvom „Držím balans“ odspievanou na jednej nohe stojacim Elvisom) sa pódium uvoľnilo pre Wattieho a spol. Frontman s indiánskym účesom, dvojica k nerozoznaniu podobných maníkov s gitarou, resp. basou a takmer neviditeľný bubeník odpálili hodinu a štvrť trvajúcu smršť. Koncertnému prevedeniu starších i novších skladieb dominovali punkové „umca-umca“ bicie, ktoré celú produkciu tlačili, na rozdiel od takmer thrashmetalových štúdioviek, do tradičnejšieho, ale nesmierne agresívneho politického, „proletárskeho“ punku. Wattie sa so spevom „nesral“, celý koncert odreval v jednej polohe, gestikulujúc a neustále komunikujúc s divým publikom. Snáď 600 návštevníkov vytvorilo slušný kotol, doslova explodujúci pri každej známejšej skladbe, s korunou v podobe očakávanej „Beat The Bastards“ z rovnomennej a snáď najznámejšej nahrávky THE EXPLOITED. Napriek jednoznačne vrelému prijatiu zo strany obecenstva však treba dodať, že Škóti sú v aktuálnej forme do veľkej miery kapelou pre starých fans, a už dávno neokupujú miesta na špičke pelotónu v zmysle novátorstva a originality. Show mala obrovské gule (a obzvlášť výkon gitaristu, ktorý doslova hral „za dvoch“ sa nedal prehliadnuť), ale verím, že inak by tomu nebolo ani v prípade vystúpenia niektorých z početných epigónov tejto legendy. Škoda až vražedne prepáleného zvuku, aparatúra hlavne vo viachlasoch evidentne nevládala.
Napriek všetkým a do veľkej miery subjektívnym som rád, že Slovensko (a Bratislavu) prestávajú obchádzať kapely svetového mena a koncentrácia zaujímavých koncertov je čím ďalej, tým väčšia. Slušná návštevnosť (nielen) tejto akcie je prísľubom. Rastúci počet agentúr schopných doviezť chutné sústo je dobrým znamením toho, že po rokoch suchoty sa aj u nás snáď definitívne blýska na lepšie časy.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.